Léto v Brně

Léto v Brně 
(aneb deset lét v Brně)


Říkal jsem mámě, že do města nechci
a teď ze mě to město nesmyješ.
Chodím tu po parcích, kde chodili Němci –  
historii, můj drahý Štatle, neskryješ!

Na Prýglu denně jsem se Sluncem vstával,
abych se naučil, jak život se žije.
Na pivo na Oltec mě kamarád brával,
aby mi ukázal, proč srdce bije.

Potom učil jsem děti, jak mají mlčet –  
to mi však upřímně přes ústa nešlo,
spíš chtěl jsem jim ukázat, kde mají srdce,
což mnohým kantorům z rozumu sešlo.  

Já učil jsem děti a děti mě učily,
že není ztracená mladá generace –  
spíš Husákovy děti se mi vzpříčily
za jejich podivné výchovné proklamace.

Ve stínu v Kéniku vím, že tady je doma
a za mnohé vděčím tomuto městu.
Devět let v Brně nejsou jen slova,
já přišel jsem na chuť zdejšímu těstu.

Pod gotickými věžemi Petrovské katedrály
cítím ten brněnský genius loci
a když se na Osmecu cikáni prali,
našlapoval jsem potiše se svojí koci.

Našlapoval jsem nadšeně po dlažbách Špilasu,
abych jí vyjádřil nekonečnou přízeň,
jenž sahá od Bástru až k branám Hlavasu,
přes Lokál u Caipla, kde hasíme žízeň.

A vím, že až jednou opustím moravskou Štaci,
abych se navrátil ke kořenům domů,
vím, že Brno mi zůstaneš už navěky v srdci
a navěky v pamětí zvuky tvých tónů.