Gravitace mateřství

V 02:47 – když Mléčná dráha
skrz okno porodnice nakoukla.
Tvůj dech rytmicky se snoubí
s pulzem kapaček v souznění.
Monitor dechu píše verše
v Morseově abecedě tiše:
„Jsem. Jsem. Jsem."

„Co když nedokážu být dobrou matkou?"
proudí obavy v noci mozkovou hmotou
a přepočítávají vzorce s neznámou,
mezi plenkami a Pythagorovou větou.

Na čelo tisíc polibků
to rovná se miligram oxytocinu,
krví proudí – máš rodinu.
Vím, že tvé oči –  zorničky pátrající,
učí se barvy světelnou rychlostí,
proto ti zpívám při koupání
modrou ze Štěstí a zelenou
z lesa za dědečkovou stodolou.

Tvůj první úsměv – algoritmy
vepsány do DNA spirály.
Jak velký třesk taková to byla síla
prstík, jsi mi silně stiskla
jako by ses jeho síly lekla.
Na řasách ti po něm zůstaly
hvězdného prachu zbytky,
zatímco jsi filtrovala játry
mých obav galaxii.

Rosteme spolu v dokonalé symbióze:
ty – kořeny, jež do hloubky sahají,
do chloroplastů mé obavy přijímají;
já – stonkem, který se něžně sklání,
když ti raší zoubek první z tvých dásní.

Když horečka rozehřívá
na 38,6°C, tvá líčka,
vzpomenu si, že lidská těla
obsahují jen gram zlata–
a já vím, ty jsi z něj celá.

Čas se dilatuje:
minuty uspávání jsou nekonečné,
věčnost spánku pouhá chvíle.

Einstein netušil v teorii
že gravitace mateřství
ohýbá prostory na tvary
dětské postýlky.

Každé vyřčené „máma"
je v čase červí díra –
prolétáme jí zpět do místa,
kdy jsem tě poprvé držela.
Malé srdce pulzující
životem v krevním řečišti.

Broukam ti ukolébavku na spaní,
slova si již nepamatuji,
ale v DNA mám její melodii.
I v tvé DNA se probouzí
melodie, kterou neznaly
notové osnovy.

Když ti dnes češu vlásky,
hřebenem předávám ti
našich předků zkušenosti:
babiččiny copánky,
dědečkovo „Žádné strachy",
pradědovy vrásky.

Víš, moje princezno?
Každé tvé nadechnutí
přepisuje veškeré vědění.
Síla vzdorující entropii
je láska mateřství.
Zatímco vesmír chladne,
naše společná láska žhne
teplotou supernovy
v pokoji zaplněném medvídky.