blues o majáku jak zápalka

Maják nestojí
proto, že chce být vidět.
Stojí,
protože ví,
že tma si někdy hraje na mlhu
a vlny zapomínají hloubku.

Je tenký —
jako zápalka
zaražená do skály.
Chvěje se ve větru,
ale neuhne.
Je mu jedno,
že moře má špatnou náladu.
On si své světlo
nosí v hlavě.

Nezáří pořád.
Jen blikne —
jako když ti napadne verš
mezi dvěma doušky čaje.
A loď v dálce
si řekne:
„Aha, tady jsi.“

Není hrdina,
ani básník.
Spíš starý klaun,
co se naučil svítit
jen tehdy,
když už to všichni vzdali.

Čas od času
mu dojde žárovka,
a tak si pomáhá hvězdami.
Zpívá si se světluškami,
co zabloudily na pobřeží,
a občas si splete
signál s nočním vánkem.
Ale nikomu to nevadí —
hlavně že svítí.

Moře si myslí,
že ho může smýt.
Ale maják zná kouzla.
Ne velká,
jen ta tichá —
jako když víš,
že i malý plamen
dokáže říct:
„Tady je břeh.“

A tak tam stojí —
jako pihovatý strážce
na nose mapy.
Neptá se,
kdo ho potřebuje.
Jen čeká,
až někdo
zvedne oči od vln
a uvidí
jeho bliknutí.

Jako když někdo
škrtne zápalkou
jen tak,
pro radost.
A ta chvilka světla
změní
celou noc.