Obdiv

Obdiv

 

Zimo, jsi nádherná...

 

Po parném létě, 

barevném podzimu,

vlezlých chmurných dnů,

jsi vítána...

Chladná dámo...

 

Když pláčeš, 

lehké bílé slzy klesají k zemi...

 

Když jsi šťastná,

zem ti praská pod nohama...

 

Jsi malířka, co umí kreslit ničím...

 

Jsi krejčová, jenž obléká své větve sněhem...

 

Klobouk smekám, zimní královno...

 

Tvoje vláda nyní končí...

Předej žezlo, dál.

Nejsi jediná, kdo chce zde vládnout...

 

Něžné jaro, už čeká....

 

Lehtá prvními paprsky zamrzlou zem.

Probouzí nedočkavě květiny, ze zimního spánku.

Rozpouští poslední sníh z hor, 

aby i zde mohli zasít semínka

pro drsný, ale ničím nerušený život...

 

Tak odpočívej a nejdříve, až na dušičky,

přikryješ nám sněhem chryzantémy,

aby je mráz nespálil...