Skličující volnost

Sedím na lávce v parku za kopečkem.
Opodál si důchodci sdělují staré novinky.
Převážně z domova.
A jejich psi si při tom vzájemně očuchávají zadky.
Maminky s kočárky a tatínci s dětmi v kočárcích.
Ty mám na tom všem nejraději.

Sedím na lávce a slyším šumět řeku, která tu není.
Pravděpodobně je to vzdálená MHD.
Ale představa řeky se mi zamlouvá více.
Sním o procházkách kolem ní v zimě.
Anebo o půlnoční koupeli ve tmě.
Tehdy se vše noří z ticha do ticha.
A do tmy.

Sedím na lávce a slyším dětské cupitání
- následované matčiným rozvážným krokem.
„Pojďte si pro mě! Pojďte si pro mě!“
Dlouho poslouchám ozvěnu.
„Pojďte si pro mě! Pojďte si pro mě!“
Ustává dětský smích.
Přichází čas geometrie mezi větvemi stromů
- staršími než naši otcové.
A pak znovu ta nevinná hra v trávě.
„Kuk.“

Sedím a mým jediným společníkem je školní brašna
- plná drobnůstek a tajemství.
Škoda jen, že už je všechna znám.
Vystřídám nohy – dám si pravou přes levou.
Na závěr jsem chtěla napsat:
SAMA V PARKU
Ale už nemůžu, vyrušilo mě zazvonění telefonu.

(…a ten den jsem viděla tolik krásného.)