blues pro ty, co se narodili příliš nahlas

Narodil jsem se s pažemi,
které neuměly šeptat.
Máma říkala, že když jsem brečel,
vypadala porodnice jako po výbuchu sirény
a novorozenec z vedlejšího pokoje
se dodnes bojí mužských hlasů.

Byl jsem kluk s koleny jako výmluvy
a srdcem na všechny čtyři strany.
Ve škole jsem miloval holky,
co se smály potichu,
a rozbíjel jejich diář
i srdce
jen tím, že jsem existoval nahlas.

Snažil jsem se být jemný.
Fakt.
Ale když ti ruce vyrostou jako ramena k výčitkám,
všechno, čeho se dotkneš,
zanechá otisk.
Nebo otřes.

Ženy mě milovaly
jako bouračku na dálnici:
nelze odtrhnout oči,
ale nikdo nechce být spolujezdec.
Říkaly:
„Jsi moc.
Moc hlučný. Moc citlivý. Moc opravdový.“
A já jsem chtěl být míň,
ale míň jsem nikdy neuměl.

Na baru si objednám panáka
a cítím se nepatřičně,
jako kdyby se kamion pokusil tančit valčík.
Barman mi podává sklenku
a já ji držím,
jako bych držel srdce –
opatrně,
ale s vědomím,
že i tak to nejspíš skončí
v ostrých střepinách.

Říkají:
„Sloni mají dlouhou paměť.“
To je pravda.
Pamatuju si každé „ne“,
každé „zůstaň kamarádem“,
a každé „jsi skvělej, ale...“

A přesto jdu dál.
Jako slon ve sklenářství s city,
co si myslí,
že když se naučí chodit tiše,
možná jednou nezboří všechno kolem sebe.

Říkám ti:
nejsem něžný,
ale jsem věrný.
Neumím šeptat,
ale umím naslouchat.
A když tě obejmu,
možná se něco rozbije,
ale slibuju:
poskládám to zpátky.
Možná jinak,
možná líp.
Možná mozaika.