dlouhý den

každé rano, odkladam si budík
srdce mi tepe, jako by to byl boj o zivot
a taky ze je.
každé rano, budit se s pocitem viny ze se budím.
vecer usinam a ani o tom nevim.
noc je dlouhá, temná, plna smutku.
nejradsi bych si bodla do srdce kudlu.
kazde rano, vypravím se na vlak.
a únavou padám na prázdné sedacky
pisnicky s vlnou smutku zapinam, a vnitrne umírám.
tiše zírám ven z okna, myslenky kolují tak, ze je ani nestiham.
rikam si, jak to vsechno utika.
uz je duben, brzy leto.
výčitky plynou, a zrcadlo je nepřítel.
kazdy den na sebe hledím, a nepoznavam se
vsechny chyby vidím, achjo.. jak já se nenávidím.
po nocích hledám ziletku za krytem, s pocitem viny.
“udelej to!” křičí na mě hlasy.
pres den zapaluji zapalovac, a kdyz plamen zhasne, příkládám ho ke kuzi.
“vypadas krasne” neverim ti, neverim ani sobe.
zrcadlo je lez, a ja vidim vsechny chyby na sobe.
vsak i ty je vidis, achjo.. jak moc se nenavidim.
rikam ze mam vsechno v pici, je mi to jedno, avšak do mysli mé je nedohledno.
v lavici sedim, do blba hledím, myšlenek je vice nez by bylo přáno.
“naty čti” praví ucitelka v utery, avšak ja se v textu ztrácím.
ocima ziram na text, obkresluji písmena a premyslim o blbostech.
nejde to zastavit.
kdyz zazvoní, bezim na chodbu.
zachody jsou peklo, zamykam kabinku a znovu beru zapalovač či žiletku.
lidí se bojim, nevidi ten strach co kazdy den nosim v sobe.
bojim se chyb, bojim se lidí, bojim se sebe.. mozna ja jsem ta chyba.
odkladam mluvu s učitelkou, jak js bych chtela s nekym mluvit.
bojim se, bojim se chyb. bojim se vnitřního hlasu co na me mluvi.
“přála bych si mluvit, chci psycholozku” ach, kez by to bylo lehke to rict v realite. bojim se mluvit, ackoliv tak moc chci.
vyresila to za me jedna holka, chce tam tez. chce mluvit. vidim to na ni. chce psycholozku, ach boze, co ji trapi..? prala bych si zjistit. nebudu se ptat, mam strach.. co kdyz to vezme spatne. verim, ze v toho ma v sobe vic nez by si prala. obvazy které objímají její ruce. chudak holka..
“domluvim to v patek” rika ucitelka, a ja upadam do paniky.
co si o mne pomyslí.. mami, ja nechci do psycharny.
“kdyz ji reknu o pokusu o sebevrazdu, bude to resit?” ano odpovídá mi spolužačka, a je to v pici. pomyslím si.
vidim tu malou naději, svetlo na konci tunelu. avšak, myslim ze marně.