blues o záhadném kyvadle

Na komodě,
vedle vázy s jedním sušeným bodlákem
a fotografie ženy
v plstěném klobouku —
černobílé, s mírným úsměvem
a stínem, který padal přes levou tvář —
stály pendlovky.

 

Tmavý lak měl na několika místech trhliny,
orloj za sklem zamlžený,
a kyvadlo se hýbalo tak pomalu,
jako by odpočítávalo vzdálenost mezi lidmi.

 

Jedné zimní noci,
když v domě vyhořely pojistky
a zůstalo jen studené světlo odražené od sněhu,
zůstaly slyšitelné.
Nebyl to běžný tikot.
Spíš něco mezi dechem a opakováním.

 

„Ano — ještě.“
„Ano — ještě.“
Téměř prosebné.
Téměř jako dech.

 

Později někdo vyprávěl,
že uvnitř není strojek.
Že kdysi někdo zasadil do jejich těla
lidské srdce —
bez jména, bez těla,
jen to, co zbylo.

 

Možná šlo o pověru.
Možná poezii.
Ale od té chvíle
se rytmus hodin měnil
spolu s rytmem dne.

 

Když se někdo hádal v předsíni,
zrychlily.
Když někdo plakal u okna,
zpomalily.
A když celý dům spal,
byly tiché —
ne nečinné, jen tiché,
jako dech velmi starého člověka,
který nechce nikoho vzbudit.

 

Na jaře,
když byl dům vyprázdněn a nábytek odnesen,
hodiny zůstaly.

 

Nikdo je neodnesl.
Byly příliš těžké.
A možná i příliš živé.

 

Zůstaly v rohu nově vymalovaného bytu,
mezi knihovnou a dálkovým ovladačem.
Nezvykle tiché.
Ale přítomné.

 

Občas, když někdo zapomene, kolik je hodin,
nepodívá se na telefon.
Jen naslouchá.

A někdy, jen někdy,
zaslechne to pravidelné, skoro neznatelné:

„Ještě — ještě.“

 

A pak není třeba nic víc