Nemožné je jednou z možností

Jdu parkem a slyším mňoukání,

rozhlížím se, odkud to přichází.

Ani v trávě, na větvi, v křoví,

jen stín se pod stromem honí.

 

Stín kočky tam na zemi leží,

ke komu by se připojil, hledí.

Přijdu blíže, pohladím jej,

on jen mňoukne… a ke mně přilne.

 

Tak z parku odcházíme dva,

říkám ještě: „Jedna odbočka.“

„Já bych šla do Kočičkova,“

s klidem řekne stínová  kočka.

 

Koukám – stín a mluví?!

„Nu dobrá," já odpovím.

A stín mě vede k nakreslené jeskyni,

usměje se: „Tak projdem skrz ní.“

 

Šup! A svět se promění v okamžení,

tráva tyrkys, vánky z peří.

„Vítej v Kočičkově!" řekl stín s hrdostí,

„Tady je nemožné jednou z možností!

 

Ryby tu plují v moři vzpomínek,

a slunce z hvězd skládá obrázek.

Chceš ochutnat obláčkovou zmrzlinu?

Tak nečum a pojď užijem si kočičinu!"

 

Zasměju se a vykročím dál,

stín přede mnou hopká jak král.

Hrajeme s časem na honěnou,

a s problémy na schovávanou.

 

A pak… cvak! Slunce zhaslo,

celé tohle divadlo zmizelo.

Ještě mňau na rozloučenou slyším,

a já na opuštěném dvorku stojím.