Ticho...

Ticho mi v uších zní jak hukot moře.
Se slzou na víčku, oděna spoře...
Slova, co neznějí, tichem se valí.
Láska je daleko a srdce pálí...
Ticho, že slyšel by spadnout i jehlu.
Když spadla skutečně, nikdo se nehnul.
Ten kluk, co stojí tu, vraždí mě dotyky,
vraždí mě tichem a vraždí mě polibky.
Polibky, co nejsou, dotyky schází.
Ptám se, proč vlastně jsme oba dva nazí?
Koukáme na sebe, pohledy prázdný...
Myšlenek tisíce, slova však žádný.
Ticho, že slyšel by i špendlík spadnout,
bojí se,bojím se třebas i pohnout.
Slova, co neznějí, jen černá jáma.
Balím se, odejdu radši už sama.
Hledíme na sebe a nikdo nevěří,
že se jen ohlédnu, když vejdu do dveří.
Ticho zazní jak bublání oxidu.
Mám se snad omluvit, že příště nepřídu?
Ticho mi v uších zní a kde jsou pravidla?
Ty, že bych tělo svý nikdy nenabídla...
Hledíme na sebe a pravdu známe,
že se to stalo... Však proč, to se ptáme...
Cítím dech na kůži, citím to chvění.
Jak náhle, najednou city se mění.
Ticho mi v uších zní tak jako ozvěna.
Chvíle, co nepřijdou, zůstanou bez jména.
Sny, který nezdaj se, zůstanou zamčený
v schránce na nádraží, na pár dní pučený.
Slova se nezdají, slova jen plynou,
zůstanou ukrytý, sotva mě minou.
Slova se zastaví a padaj dolů,
pro chvíle, který sme strávili spolu.
Šaty mám na sobě, všechno je zdání,
proč se mým pohledům však stále brání?
Byla to jen chvíle, byli jsme sami.
Zítra se potkáme, zas staří známí...
Rány, co nebolí, vzápětí zmizí,
byli jsme a budem si navždy cizí.
Zapomeň na to, co stalo se právě,
zašeptám najednou jen ve své hlavě.
Nemůžu pochopit, na slova není sil,
asi jsi ve mně kus citu udusil.
Výčitky svědomí teď zkouším najít,
kam jenom se mohly najednou ztratit?
Odcházím, děsí mě, že to tak končí,
jen pohledem prázdným se mnou se loučí.
Odcházím a ticho kroky se láme,
ani on, ani já nic nečekáme.
Zabouchnu dveře a tím všechno skončilo.
Zvláštní, proč se mi to... vlastně tak líbilo...