Dívka ze sovího lesa (za prostorem a časem)

Dívka ze sovího lesa (za prostorem a časem)

Za ještě chladných březnových nocí jsem přemýšlel, bylo to v tichosti a věčném okamžiku, poslouchal jsem praskající dřevo v kamnech mezi mihotajícími se plameny ohně.
Přemítal jsem a myslel jsem na tu dívku s hlubokým hlasem a duší sivé sovy, jak pronikavým zrakem hledí do tmy a do nocí.

Nahlížela do mé duše a zkoumala jí. A někdy se smála a byla tak čistá a opravdová. Byla neohroženým Božím dítětem, které přináší světlo do temné noci duše.
Cítil jsem se s ní tak bezpečně.

A věděl jsem, že brzy odejde, že přišla jen na krátký okamžik, aby mi něco ukázala. Možná aby mi ukázala a naučila mě, jak ŽÍT.

Byly to ještě chladné noci a den přinášel pocity úlevy, štěstí a naděje, které střídaly ty temnější, byly ještě přítomné a vracely se s různou intenzitou.
A na mysl mi přicházela pokora, odvaha a důvěra.

Důvěra v Boží záměr a důvěra v prostor a čas, který to všechno ohraničuje a který nás obklopuje, důvěra ve vesmír, který žije a tepe v hlubokém rytmu přítomného okamžiku.
Důvěry v ten jediný a jedinečný přítomný okamžik, který žijeme a přijímáme ho bez posuzování a s láskou, že přesně takový má být.

Že tak je TO správně.

A pak jsem sledoval ve zpětném zrcátku, jak se její auto vzdaluje od mé cesty a směřuje vstříc vlastním dívčím příběhům zasvěcených Bohu v Lásce.
Bolelo to, ale už to byla jiná bolest.

V zatmění Slunce, březnové novoluní 2025