V objetí maminky víly.

Jedna malá dívka

krásný modrý oči,

jeden velký úsměv,

blond vlásky,

sedí na houpačce

a houpá se skoro do nebe,

ještě sní dětský sen,

jak užít si další dny bez strachů,

s mámou a tátou,

a hlavně pospolu.

 

Z děvčátka je mladá dáma,

která dál sní své krásné sny,

hlavou v oblacích,

a srdcem bez hranic.

Pořád vedle ní stojí maminka –

jako víla z pohádky,

co tiše střeží její svět,

kde zatím není

žádný černý den.

Ale víla se bojí,

že neuchrání srdce

své mladé dámy –

a že tam zůstanou

velké rány.

 

A jak jde svět dál,

víla neuchránila

krásné dívce srdce bez ran.

Ale neboj se, vílo –

o svou krásku.

Když bolest odejde,

v očích se zase zajiskří,

krásný úsměv

se znovu rozsvítí,

a srdce se opět probudí.