blues o benátském karnevalu

Všichni měli masky
— někteří i místo hlasu.
Dívala ses,
ale nikdo se nedíval zpět.

 

Hudba nehrála —
jen se tak tvářila.
Stála na rozích ulic
jako žena, co kdysi milovala bubeníka.

 

Kanály byly plné
zrcadel,
ale žádné z nich
neodráželo tvůj stín.

 

Tančila jsi
v šatech z dopisů,
které jsi nikdy nenapsala —
a jejich inkoust pak barvil
tvé dlaně do fialova.

 

Muž v masce slunce
měl v očích půlnoc
a šeptal:
„Každý, kdo tu něco hledá,
už to dávno měl.“

 

U jednoho paláce
seděl klaun bez smíchu
a hrál na housle
z vlasů
a z jednoho snu,
co nikdo nemohl zopakovat.

 

Mosty se houpaly
ne větrem,
ale pamětí.
Každý krok zněl
jako otázka,
která se nehodí do dvorany.

 

A gondoly plynuly —
ne vodou,
ale nepřečtenou básní,
kde každý verš tahal jiným směrem.

 

Na jedné
byl kapitán s maskou havrana
a jeho hlas
měl rýmu
po ztracené víře.

 

Věže měly oči,
ale žádná víčka.
Dívaly se,
dokud nezačalo pršet
slzami z porcelánu.

 

Ve stínu jednoho kostýmu
jsi našla své jméno —
ale bylo napsané
na vstupence,
která už neplatila.

 

Karneval skončil,
ale masky zůstaly.
A ty ses vrátila domů
s jednou navíc —
ne na tváři,
ale uvnitř