Ztišení (za hranicí dívčího světla a zakázaných snů)

Ztišení (za hranicí dívčího světla a zakázaných snů)

Noc měla být dlouhá, ještě než přijde nový den. Mělo být teplo a všichni na to čekali. Na tu změnu, na nový čas a proměňující se oblohu, kdy jarní déšť a bouřky střídá Slunce na modré obloze.

A zatímco jsme čekali, než se to začne dít, dělo se uvnitř mě něco, co bylo v pohybu, co se rozpohybovalo, a přestože jsem to vítal a chtěl jsem to, najednou jsem na chvíli nevěděl, co si s tím počít a jak to uchopit.

Snažil jsem se nechat to být, nechat to volně proudit a prostupovat mým srdcem, bez hodnocení a posuzování. S láskou a důvěrou k tomu, co se děje.

Nechával jsem to volně plynout, přijímal jsem to s otevřeností a možná vděčností.

Bylo to živé.

Byla noc a já jsem ležel v posteli a myslel na ní. Volali jsme si s psali. A já objevoval její svět, vstupoval do něj a poznával ho.

A ona se mi otevírala a nechávala mě nahlédnout do svého intimního světa. Bylo to, jako bych se na ni díval a pozoroval jí klíčovou dírkou.

Bylo to důvěrné a bylo to o blízkosti nás dvou.

A mluvila o svém sebeuspokojování, o všech těch bílé šumicích zvucích, které jsem slyšel, když se sama sebe dotýkala.

A dotýkala se sebe i ve chvílích, kdy spala jen o pár ulic dál, když jsme se ještě neznali, když se oblékala do svůdného prádla, aby se sama sobě líbila. Bylo to, jako by to dělala pro mě, jako bych u toho byl a díval se na to.

Bylo to, jako by mi jen na okamžik ukazovala, jak vypadá láska.

A mluvila o tom, jaký má vztah s Bohem a kde jsou hranice, které nechce a nemůže překračovat.

Bylo to pro mě nové a neuchopitelné, ale cítil jsem potřebu chránit jí.

S úctou a respektem k tomu, jaký je a čím je naplněn její život.

Bylo to křehké a krásné a taky nové.


V zázraku života a labyrintu chodeb
Františkovy Lázně, jaro 2025