blues o domě, který není domem

Říkají jí jménem,
které nikdy neřekla nahlas.
Možná je to Sabina,
možná jen tvar větru,
který se ohýbá kolem okapu.

Bydlí na kraji lesa,
ale dům není dům.
Je to kůže starého jelena,
který se rozhodl stát přístřeším,
protože věděl,
že někdo přijde zraněn
a bude potřebovat místo,
kam si položit bolest.

Má ruce z čaje —
teplé, trochu trpké,
zanechávají stopy až na duši.
Když tě pohladí po čele,
zapomeneš jméno toho,
kdo ti ublížil,
ale vzpomeneš si,
jak voněla země ten den,
kdy jsi padl.

Vytahuje z kapes věci,
které by neměly existovat:
první smích tvé mámy,
když tě ještě neznala,
zvuk, který vydá sůl,
když je zklamaná,
a klíč k srdci
tvého starého strachu,
který nikdy nešel zamknout.

Na dvorku má byliny,
které rostou jen tehdy,
když někdo zapomene plakat.
A malou studnu,
ve které se nevidíš,
ale slyšíš sam sebe
tak, jak tě slyší mech.

Nechce odměnu.
Jen semínko z tvého snu,
jen drobek příběhu,
který jsi ještě nevyslovil.
Zasadí ho,
a zítra z něj vyroste pták
co tě ponese zpět
do sebe.

A když odejdeš,
neřekne sbohem.
Jen ti podá jablko,
které chutná jako slovo
„ještě ne“.