Čekání na slunce

Nad městem v tichu stojím,
čekám, až slunce vyjde,
ale strašně se bojím,
že den nikdy nepřijde.

Proužek dýmu,
zvolna k nebi stoupá,
hledím na město stínů,
na mysli myšlenka hloupá.

Přemýšlím o životě,
o tom, že postrádá smysl,
a o té vnitřní prázdnotě,
co ovládá mou mysl.

Musí být už nad ránem,
říkám si v duchu,
třesu se ve vzduchu chladném,
ale dál tu stojím v tichu.

Láhev vodky dopíjím,
čekám, až slunce vyjde,
ale strašně se bojím,
že den nikdy nepřijde.

Přemýšlím o smrti,
kterou cítím stále blíž,
o všudypřítomné bolesti,
a v duchu vidím svůj kříž.

Modlím se v duchu,
ať už ta noc skončí,
mám ovšem předtuchu,
že mé utrpení to neukončí.

Poslední cígaretu zapálím,
a s úsměvem městu sbohem dám,
ještě na chvíli na hvězdy se zahledím,
nic než to už nežádám.

Vysmívám se planým nadějím,
a čekám, až slunce vyjde,
i když už dobře vím,
že den nikdy nepřijde...