světlo

vždyť proto staví

pomníky z kamene 

že pomíjivost snaží se žít

a moudří praví

zůstane ztracené

co odsouzené navždy je hnít

v té hloubce, kde se 

voda už nehýbá

zůstává otisk touhy tvých rtů

jako strom v lese

v bouři se ohýbá

můj pocit, že jsi světlo mých dnů