V koupelně horizontu událostí

Voda z kohoutku teče dvěma směry:
levý tok nese horký dech touhy,
pravý ledový našeptává strachy.
Pod sprchou stojím, a rozpadám se,
v páře prosycené vůní chlóru a stagnace,
a kondenzace píše na sklo rovnice
s neznámou v čitateli slasti
a jmenovatelem bolesti.

Oblouk rtů v odrazu je roztřesen
na hraně mezi úsměvem a křikem.
Každé ráno bojuji s obrazem
v zrcadle, cizím obličejem
polovinou matky, polovinou rebélie.
Zubní pasta vytlačená z části v tubě
visí jak prapor bílý
v bitvě mezi „chci" a „nechci".

Vlny narážejí na bok vany
jak myšlenky na stěny lebky.
Pěna roste v pahorky možností,
než stačím bubliny spočítat, už praskají.
Teploměr ukazuje třicet sedm stupňů rozpolcení:
tělo v horké lázni, duše na ledovci.
Na kachličkách v kapkách hra světla
přehraje všechna „možná"
než stačím zavřít víčka.

Žiletka ležící na okraji
kreslí do rzi výzvy:
„Hluboko řízni" – „Jen lehce škrábni".
Ručník visící v půli cesty
se mění v závoj „snad někdy"
a rubáš „teď už nikdy".
Mýdlo klouže, jako odpovědi,
co mezi prsty se drolí,
jen kalné vody po nich zbyly.

Ve stoce pod sprchovými síty
se točí vlas pochybami prošedivělý
a ve spěchu volby nehet ulomený.
Odpadem protéká skladba
o lásce, jež v F-dur začínala
a končí v šumu wc splachovadla.
Stoky rozhodnutí vedou do neznáma
jak synapse bez mozkové hmoty.
Já sbírám střípky sebe z podlahy,
jež se lesknou jako „nejspíše"
a šednou jako „spíše ne".

V té poslední kapce, co visí,
se celý ten zmatek zrcadlí,
vzduch drží dech v náručí páry,
kde rozpouštím se na atomy
s kladnými a zápornými náboji.
Koupelna zamrzne v horizontu událostí
mezi všemi „pro" a „proti",
mezi slovy „ano" i „ne".
Zatímco v zrcadle se
s lhostejnou přesností
připravuje další
dvojportrét vlastní.