Arboretum

Arboretum

Arboretum bylo slovem naplněným světlem lásky, které jsem vyslovoval v tichosti a s pokorou ke všemu, co pro mě symbolizuje. Arboretum jako vztah k Bohu, jako hledání cesty a rozpoznávání Božího záměru, v přijetí a souznění a ve vděčnosti ke všemu, co zjevuje přítomný okamžik.

Arboretum jako klíč k Edenu, zahradě hříchu a lásky, Arboretum jako jméno nepoznaného a rozpoznaného Božího dítěte, které přinášelo evangelium a navracelo mě k mé vnitřní přirozenosti, kterou jsem na čas opustil.

Bylo to jako vstupovat do ráje a nahlížet do něj s posvátnou pokorou a úctou a navracet se k tomu skrytému hluboko v nás.

A myslel jsem přitom na dívku s Biblí v srdci, která umí číst moje myšlenky a která ví, na co myslím. Byla mojí noční múzou, se kterou se potkáváme na rozhraní dne a nocí, když se den láme a když se hvězdy rozzáří na zčernalém nebi a my je pozorujeme, každý na opačné straně Měsíce, pozorujeme vzdálená souhvězdí, říkáme si jejich jména a dotýkáme se tajemství znovuzrození a smrti.

Bylo to v den, kdy zářilo Slunce, bylo horko a já kráčel krajinou prozářených stínů, nad hlavou nebe a mraky a ptáci a v uších tvůj hlas a taky slova, která jsi zpívala a recitovala, a všechno to znělo mou duší.

Byl jsem ti tak blízko a přeci tak vzdálený.

V posvátném okamžiku bytí
Františkovy Lázně, jaro 2025