blues pro velrybí pohlednici

Velryby dnes pluly pomaleji,
jako by každá nesla na zádech vzpomínku
na město, které už neexistuje.
Mezi žábrami měly schované pohlednice
s vodní známkou a tichem.

Jedna velryba dnes ráno zadržela dech
na celou sonátu.
Tvrdila, že hudba se tak lépe udrží pod vodou.
Ostatní jen kývly
a rozptýlily se jako akvarel v přílivu.

Pod hladinou je čas trochu jinak.
Minuty jsou tu kulaté
a voní po mořských řasách.
Jedna velryba tvrdí,
že každá vteřina
je jen další ztracený dopis
z pevniny.

Na hřbetě jedné z nich
roste malý les z korálů.
Má červený listí,
ale nikdo neví,
jestli je to podzim,
nebo jen vzpomínka na oheň.

Někdy si velryby zpívají sny lidí,
které nikdy nepotkaly.
Zní to jako varhanní hudba ve velmi hluboké vodě.
Medúzy se při tom zastavují,
a poslouchají
jako děti přilepené k rádiu.

Jedna velryba má místo oka
malé akvárium.
Plavou v něm ryby,
které nikdy nevyrostou,
ale znají všechna tajemství
potápěčských zvonů.

Noc pod mořem není černá.
Je to spíš tma,
která zapomněla být smutná.

Velryby plují dál
bez cíle, ale ne ztracené.
Každý jejich pohyb
je jako doušek ticha
z velmi starého šálku.

A když se rozplynou
v dálce plné modři a paměti,
zůstane po nich jen bublina,
ve které se ti na chvilku
zdá, že rozumíš všemu,
co jsi kdy zapomněl