Kam zmizel šum, ten drobný lidský hlas,
co říkával, že čtenář ještě žije?
Jen prázdno zbylo, ticho jako klas,
co sklání se, když vítr v dálce spí jen.
Byly tu kdysi – zášť i hněv se snoubil,
slova jak břitvou padala v tom šeru,
a tentýž názor opět světu troubil:
To já jsem ten správný, tys dobrý leda červům.
Teď stránka svítí, chladná jako sklo,
a v odrazu jen vlastní stín se vrací.
Kde bylo slovo, nezůstalo zlo –
jen "klid", až příliš čistý pro vibraci.
Snad mlčíme, když máme víc co říct.
Nebo se bojíme, že někdo smaže zase víc.