Město samých čísel

V tom městě nebyla žádná jména.
Jen číselné chvění na dveřích,
v oknech, na psech,
a na rukou lidí, kteří už zapomněli
jak se křičí beze zbytku.

Ulice se jmenovaly podle rovnic.
Byl jsem na rohu
√(7x–9) a 42/π,
když jsem poprvé uviděl dívku,
která nosila sluneční brýle
i v noci,
protože světla z kalkulaček
neznají soucit.

Řekla mi, že její pokoj
má deset desetinných míst,
ale žádné dveře.
Jen závorky,
které se nikdy správně neuzavřely.

Pili jsme odměřené doušky
z kapesních hodin
a poslouchali, jak nám v útrobách
tikají desetinné body.

Jednou v noci mi poslala vzkaz:
„Zítra se vzbudím jako zlomek,
už mě nebudeš moci najít.“
A opravdu —
ráno z ní zbylo jen 3/7
a trocha ticha na polštáři.

Někteří lidé se tam milovali
jen v prvočíslech.
Jiní si vyznávali lásku
pomocí rovnic, které se nedaly vyřešit.
Já jsem jí jen napsal na zápěstí:
∞ – tečka.

Pak přišel déšť —
padala čísla jako sníh,
0, 8, 3,
a město se přepočítalo
do jiného ticha.

Naposledy jsem ji viděl,
jak mizí za rohem šestnáctkové soustavy,
šaty z logaritmických křivek,
ohnutá jako otazník,
který už nikdo nečte.

A za sebou zanechala jen poznámku:
„Všechno, co jsme si kdy řekli,
bylo jen zaokrouhlení.“