Digitální

Pole jméno vyplněno automaticky.
Znaky hesla skryty černými tečkami.
Vítej v životě. Na ploše ikony v řadě,
otevírám prohlížeč své duše.

Záložky včerejška, tisíc tabů najednou.
Nekonečný feed, scrolluji vzpomínkou
mezi viry „Štěstí.exe“
a pop-upy „Chceš ještě?“.
Kurzor myši – vůle ztělesnění,
mé alter ego digitální.

Klávesnice, psaní vlastního příběhu,
vášeň ťuká rytmus 200 úhozů za minutu.
Píšu svůj kód bytí.
Sem tam chyba, překlep v duši.
Někdy se opraví automaticky,
jindy kód zůstává s bugy.

Každé kliknutí je nádech, rozhodnutí,
další odbočka v digitálním bludišti.
Přesouvám do koše své obavy,
nevysypávám – vyčkávají obnovy.
Backspace maže chyby? Ne, jen je skrývá.
Ctrl + Z pro okamžiky, které bych vrátila.

V liště ikonka e-mailu svítí.
Nové zprávy – hrozby i očekávání.
Notifikace pípají, někdy panika,
jak hromadí se nepřečtená pošta.

V adresářích seřazeny soubory:
Rodina, Práce, Láska, Ztráty.
Některé bolestí zaheslované,
jiné public, se světem sdílené,
další raději zapomenuté.

Obličej odráží modrý svit monitoru,
s odleskem reklamy v oku.
Kabely pod stolem spletené,
rozšíření mé sítě nervové.
Mobil – další okno otevřené světu.
Energie klesá k poslednímu procentu.
Signál se chvěje na jednom dílku.
Marně čekám na poslední zprávu.

Večer ukončuji procesy.
„Chcete uložit změny?“
Ano, vždycky – i ty, co bolí.
Disk téměř zaplněný nechtěnými daty,
smazat? Nebo zálohovat později?

Odhlášení. Černá obrazovka.
Do tmy pokoje svítí kontrolka.
Pod víčky běží procesy diagnostiky,
spouští vzpomínek defragmentaci,
kompiluji zítřejší možnosti.

Tělo v režimu standby,
mezi bděním a restarty,
čeká na nové přihlášení.
Snad zítra vyjdou záplaty.