Docela nebojácná zrzka

Veverka,
v barvě čaje se skořicí,
přeběhla ulici,
jako by za sebou tahala neviditelnou nit.

V kapse měla schované tři drobné vzkazy:
jedno „neboj se“,
jedno „běž dál“,
a jedno „podívej se vzhůru“.

Někde v polovině přechodu
se zarazila,
rozhodila packy jako dirigentka,
a na chvíli zastavila provoz v hlavách kolemjdoucích.

Pak se zasmála —
tak tiše, že bys to spletl s prasknutím pupenu —
a odhopkala pryč,
ocásek za ní vlál jako stuha chycená větrem.

Chvíli poskakovala po chodníku,
zrzavý míček,
co se nemůže rozhodnout,
kterým snem se nechá nést dál.

Nakonec se rozběhla mezi domy,
ocásek za ní kreslil do vzduchu
malé smyčky a otazníky,
které se pomalu měnily v čerstvá rána.

Zmizela dřív,
než bys řekl:
oříšek.