Vodník v gumových holínkách

Na konci slepého ramene
stojí dům,
kde voda smrdí železem
a tráva je pořád vlhká,
i v poledne.

Vodník tam žije —
v zeleném svetru,
který kdysi možná byl bílý.

Ve sklepě má regály,
jako v samoobsluze:
řady hrníčků,
každý s víčkem z vosku.

Dušičky v nich jsou tiché,
některé ještě bublají,
jiné jen tiše šumí,
jako by si něco šeptaly pod hladinou.

Každou středu je přepočítá:
jeden prst na ouško,
druhý na dno,
zatřese, poslouchá.

Občas některý hrníček praskne,
když je noc příliš chladná.
Pak vodník v gumových holínkách
běhá po dvoře,
sbírá střípky duše
do staré plechovky od kakaa.

Za domem roste strom,
který nikdy nekvete —
jen se klaní k vodě,
těžký jako stará vesta.

A v létě,
když děti přijdou z města krmit kachny,
vodník si promne ruce,
jakoby měl na každém prstu jiný prst,
a vytáhne z kapsy
malé svazky provázků:
nabízí je za tiché, skoro neviditelné úsměvy.

Nikdy nevolá.
Jen čeká,
jestli se některé dítě přiblíží dost blízko,
aby mohlo slyšet,
jak dušičky v hrníčcích
dýchají jako déšť na tenkém skle.

Občas
propustí nejtišší duši
za hlt zeleného piva