Pláž v noci

Písek už byl chladný a trochu vlhký,
lepící se na chodidla,
ale nikomu to nevadilo —
v noci se i malé nepohodlí zdálo laskavé.

Poslední děti sbíraly zapomenuté formičky,
a moře, unavené z celého dne,
tiše posunovalo mušle sem a tam
v pomalých, ospalých vlnách.

Slunečníky stály složené v řadách,
jako vojáci, kteří zapomněli, proč tu jsou.
Sem tam u některého seděla zapomenutá osuška,
kapsa plná písku a slunce, které si ještě nesebralo své zbytky.

Pár lidí zůstávalo —
někdo si na dece četl,
slova mu padala do klína stejně tiše jako hvězdy na obloze.

Jinde někdo jen seděl a díval se —
na moře, na nic —
dívat se večer je taky způsob, jak být.

V dálce někdo kopl do míče,
který se kutálel sám,
a na chvíli vypadal jako malé, zbloudilé měsícové světlo.

Vzduch byl slaný,
smíšený s vůní opalovacího krému,
který už neměl koho chránit.

Stánky zavřely, ale jejich cedule se pořád houpaly ve větru,
cink-cink,
jako kdyby volaly: ještě chvíli, ještě malý sen navíc.

A moře si v dálce brumlalo něco pro sebe,
tak tichounce,
že to člověk slyšel spíš v hrudi než v uších.

Když přišla opravdová tma,
pláž se stáhla do sebe,
jako starý psík, co si hledá měkké místo ke spaní.

A bylo dobře