Delirium

Satanovy nahé nevěstky s hořícími vlasy
se procházejí po mém stropě a s jejich hlasy
zpívám do hluboké tmy mé duše prohnilé
chorály padlých andělů, teď tak rozmilé,
mému uchu lahodící jako symfonie nebeská.
Abbadon u mé postele blaženě zatleská
a vše se hroutí, padá, klesá a mizí,
když smutky a žaly vítězství sklízí,
když popel místo deště z rudé oblohy prší
a oblaka jsou v plamenech a Kristus slyší
sebe sám, své bludy… své bludy znám,
ne pro mě, pro sebe postavili chrám,
chrám zkázy svobody, svobody tvrdé,
v níž svěcená voda je plná krve
a hostie už rozkradlo, to lidstvo zrádné.
Kdy mesiáš k nám z nebe spadne,
kdy zachrání nás před sebou samým?
Křičím do svého srdce heslem známým:
Apage Satanas, Apage Dominus…
Hominum salvator Hominus!
A vstoupí do mého zatuchlého pokoje
Profesor Woland a Markétka. Orloje,
všechny co kolem stojí, začnou bít
na poplach, že si mě ti dva jdou vzít
na své cesty nočním povětřím na oři,
jenž létá bez křídel, potápí se v moři
oblaků černé noci za zpěvu havranů
kroužících nad hromadami skal a balvanů.
Však ti dva jen na židli se posadí,
Markétčinu tvář jako růži pohladí
ten ukrutný profesor černé magie.
Pohled její jej celého zalije
a jako socha, jako mramor zkamení
Wolandovi tvář a na mé znaméní
Markétka vedle mne leží v sarkofágu,
v rakvi dřevěné. Teď je má, sbohem mágu,
skončila tvá profesura, já jsem teď Ďábel sám!
Ale náhle se sebe v tom deliriu ptám
proč také v rakvi vedle Markétky ležím?
Zrak ulpívá stále nahoru k vesmírným věžím,
tak nekonečným, co do věčnosti se tyčí…
jen tma… tma… to smrt v těle mém klíčí.
Usínám… umírám… spím… umírám…