Znamení bílé labutě

Proč nešťastná
pláčeš a k jezerům utíkáš ?
Hleáš ráj,
bílou stáj
a jen olověná křídla
vidíš v zamlženém obzoru.
Probouzíš zakletá vřídla
a v divném oparu,
znavená tím deštěm, kráčíš.
Ne, ty jen nekráčíš,
okolo břehů utíkáš.
Hladina line se s tebou.
V slzách a prázdnu tušíš,
že něco krásného ztrácíš.
Zda jsi to vlastně vůbec měla,
že tvá tvář najednou zapomněla.
Čekáš znamení bílé labutě.
Slunci otázky pokládáš.
Proč pláč ? Proč smutnění ?
Voda se otevřela
a bílá labuť křídly zamávala.
Poslední zprávu tobě poslala.
Zpívá v ní opadané listí,
přestože venku jaro je.
S kým duše bojuje ?
On sliboval ji vůně v zahradách,
zatím jen temno vidí,
jek nerušeně slídí u domovních vrat
Čeká a nehnutě,
znamení bílé labutě.