Můžu kluci plakat?

Den změnil se v noc,
radost v bolest,
taková je smrti moc.

Jak málo stačí,
abys viděl,
jak zubatá k Tobě kráčí?

Jedna chvíle kratinká,
nepozornost malinká,
jedno ohlednutí vzad,
či jeden špatný krůček snad.

A pak život se změní.

Ležíš tu přede mnou,
valčíš svou bitvu velikou.
Já Tvůj sekundant chtěl bych být,
ale Ty bojuješ v jiných krajích.
V zemích, kde jsi sám,
já ale u Tvé postele hlídám.

Vzpomínám, co spolu prožili jsme.
Sedím tu a modlím se o i malé zlepšení,
o další krok k uzdravení.

Oči vlhnou mi
a slzy začínají stékat po tvářích.
Někdo říká že kluci nepláčou,
a chlapi už vůbec ne.

Ale jak mám svému srdci ulevit,
jak líp říct, že mám strašný strach?
Že bojím se, že ztratím Tě, Příteli.

Jak jinak říct, že bez Tebe to už nebudu celý já?

Že život změní se mi od základů?
Že bez Tebe půjde to se mnou z kopce dolů?

Sedím tu a déšť mi stéká po tvářích,
a chci věřit, že až vysvitne slunce,
že jeho svit i v Tvých očích zaleskne se.