Nevyřčeno...

Černou tuší na spálený papír píši,
pod nohami trosky desítek říší,
snad poselství... leč zbytečné,
z planety stalo se místo netečné.

Zbyl jsem jen já... nesouc jméno Rosotam,
život svůj po stovkách let počítám,
umělý život stvořen lidstvem,
jehož existenci definovat musím... negativním počtem...
ze Země stala se mrtvá pustina,
s každým koncem prý něco nového začíná,
je tím smrt, jenž po životě vládne půdě,
Z nebes slétli vesmírné lodě,
Jejich stvořitel se vrátil,
bytí pánů tvorstva zkrátil,
jeho výtvor nebezpečným se stal,
od chvíle, kdy na cesty vesmírem se dal,
jednou ranou otravný hmyz rozdrtil,
tam, kde vládli nicotu nastolil...

Ve mně teď dmýchá plamen beznaděje,
poslední otázkou tohoto světa je,
když už člověk netvoří a neničí...
Kdo mojí zbytečnou existenci ukončí?