Dýka

Na zvonek zvoním,
na dveře klepám.
Slzami oči své mokřím,
pohled k tomě zvedám.
Tichou prosbu vyslovím,
budu doufat ve tvůj slib.
Dýku rukou uchopím,
a vkročím dál ve tvůj byt.

Temné úsměv na rtech mých,
hravý výraz na tvářích.
Já věřím v osud určený,
radši tam, než na Zemi.
Ta dýka, ta je dar,
s tím ty musíš slibu dostát.
Nezahoď tu šanci v zmar,
máš šanci vyhrát.

Cokoliv, co tobě vadí,
tahle dýka navždy shladí.
Vem jí z ruky mé,
prosbu vyplň,
stejně tak i přání své.
Úsměvu si nevšímej,
ty víš co,
tak jenom konej.

Uděláš to, i když tvrdíš opak,
uděláš to stejně jako jiní.
Uděláš to, i když tvrdíš opak,
protože lidi jsou stejní.
Tak se tomu poddej,
zapomeň na pravdu.
Svou duši ďáblu prodej,
nestav kolem sebe hradbu.

Dýka se zaleskne,
krev ostří zmáčí.
V očích se zableskne,
strach se v nich zračí.
Udělal's to, jak všichni ostatní,
tak nač ty výčitky.
Udělal's to, jak všichni ostatní,
teď zapomeň na hračky.
Dnes dospěl jsi,
nemáš šanci to změnit.
Dnes dospěl jsi,
máš právo na lidi "pěnit".

Jdi, jdi svět kolem měnit,
s tou dýkou v ruce...