Luna a poutník

Když v kraji zvečera ráz svítá,
někde na svatého Víta
poutníci opouštějí luny,
zpívají stromům do koruny.
A luna křičela.
A luna plakala,
když poutníka potkala,
jak kráčel lesem s mandolínou
bok po boku s dívkou jinou,
s tou vílou plavovlasou
hýřící moudrostí i krásou.
Proš slunci už nezpívá
a v objetí jen usíná
ten poutník modrooký
se všemi neznámými soky ?
Uhání s vílou v tůních,
daleko na hedvábných koních
a bledne záře luny,
když poutník ladí struny
jen pro vílu plavovlasou
a ráno opíjí se rosou,
hladí rozkvetlé jabloně.
USedá ve cvalu na koně
a ujíždí, ujíždí krajinou
do kopců a zase za jinou.