S dávnou perlou

Ve vlnách roztančené mosty
padají pláčem do ticha
a v duši mezi tvými hosty
nesmělé prázdno vstává.

Vzbouřená křídla netopýrů
křičí do noci nad rájem
na tichou, snad němou hru
a děsí je milencům nezájem.

Zpívali o tom i prameny
těch starých znesvářených řek.
Usnuly divoké plameny
v kapsách toulavého srdce.

Víly tančily v roklinách
s bývalou lesní perlou
co zvířila rájem střelný prach
a poutníky vábí zpět.

Bojí se kulička v poušti,
že milý k perle vrátí se
pak v hlubokých stepích
navěky ztratí se.

Tu kuličku tíží vina,
že padá ji do očí žárlivost
neb zatoulaná hlína
filozofuje s dávnou perlou.