stříbrným míčem hodím na rozcestí

stříbrným míčem hodím na rozcestí
a ukáže mi směr, kudy by se ubíral Bůh
v tichu a žáru poledního slunce
letmo se podívám vzhůru
na chvilku být oslněn (sluncem)
v uších mám zvony, abych neslyšel křik sysrén
a černá kočka utíká ode mě
rozcestí prašných cest
rozcestí v písku
oslněn sluncem
unaven rozhodnutím
vyhladověn na kost
vyschlé rty
vzpomínka na žízeň
na chlad vody
vodopádu
a jemného mrholení
tulákem v životě
bezdomovcem
stále na cestách
rytířem
bez meče
na rozcestí padl stín
sebe
okamžik,
kdy můj odraz je větší
než má postava
já a stín
si vyměnili role
a kdo je svému stínu tělem
na rozcestí

bludičky v dáli
nemají kompas
nemají mě a bloudí
odraz v písku
a hlasy v pustině
hlasy
je tu Přítel
a duchové jsou blíž
a stíny mají ve mě skrýš
a oči noci shlíží níž
a nepustí mě od sebe pryč
a vrazit ku tajemství vstříc
a při tom stačí mít k cestě klíč
jenom hodit ze stříbra míč