Pohádka o lísce

Zrnka ohnivého písku
tančí v němé melodii.
Vítr znal starou lísku,
zpíval ji písně a miloval ji.

Ta líska stará
uprostřed divoké louky
jak osamělá panna stála
po dlouhé a čisté roky.

A vítr tiše laskal
dřevěné její vlasy,
kdepak jen ta dřevěná kráska
provdala své hlasy ?

Ve skrovné koruně její
skrze ta tajemná místa
ve větru lístky se chvějí
navěky zůstane čistá.

Ta kůra na medové stráni
vítala noční motýli
a tajně toužila po milování
s větrem, alespoň na chvíli

Vítr někdy k ránu
v své touze navštívil
tu krásnou lískopannu
a kúru ji nežně políbil.

I svlékla listí na podzim
v objetí tančícího vánku
a v rozkoši se na pár zim
hřála ve vášnivém spánku.

Zlého dne pak přišel pán
s nabroušenou pilou.
Vyřezal prá prudkých ran
a líska stala se vílou.

A vítr žalem zaplakal,
když líska k zemi padala.
Naposled kúře zafoukal,
víla se věčosti oddala.

Tam, kde kvete bílá louka
v horečnaté lásce,
vítr věčné fouká
jen dřevěné lísce.

Věčně na oněch místech
v zapomenuté vísce
hledá vítr ve svých vlasech
pohádku o němé lísce.

Poznáte tu zapomnělou vísku,
trubači na světla tam hrají.
vítr znal starou lísku,
zpíval jí písně a miloval ji.