Mravenec de la Mancha

Jsem ztracen v čase...
(někde)
-----

Je prý zbytečné
mrhat silou na přesvědčení davu...
V hloupé papírové zbroji
počítat svět na iluze a barvy tužeb

Je prý hloupé potajmu v zelené laguně
sledovat západy Slunce
s krvežíznivostí a přáním sepnout jej z oblohy
a
uhasit …

Neviděné pojidlo nás
(mě a mého oře)
vždy táhlo zpět do
temných tunelů, stájí a studených cel,
kde rej pracovní se jedním hlasem pojil…

Že unesl jsem mnohokrát více, než jsem byl
neznamenalo však, že břímě snů
mě neshrbilo a nezabránilo důtkám

šlehnout mě do slabin…

Ve vašich očích ani stopy nebylo
po jiskře, chuti, která šílela by křídli
máchnout po pahorcích
a vysmát se vlastnímu letu…

Ani má láska k odmítavé jarní květině
mi nedala vítězství nad hradbou
přehlížení a tiché degradace...

Proti proudu jsem se plavil na vratkém člunu
a snažil se zastavit ocelovou stěnu
hrnoucí mě do černobílé vánice...

Být maska stejná se všemi
a nesmět krokem našlápnout mimo daný směr?!
předsírat hluchého (vlastně lhát)
a nesmět se obdivovat životu?!

Tak se dá (ne)žít?

Možná jsem již starý a mé sny pozbyly ze svého žáru,
avšak s klidným svědomím usmířen pravím;

V mé cestě stál jediný větrný mlýn
a jeho stín mě bude soužit navždy...

Sám na smrtelném loži jsem neprohlédl
jako vy...
Jsem (byl jsem) blázen, ale lvi se právě takových
bojí nejvíce…

Jednou možná...
(najdu se v čase)