Otázka života

Mezi lidmi je hluboká propast citů,
každý z nás jsme k druhému člověku
citově vázáni,
ať už v dobrém,
či zlém.

Milujeme, nenávidíme,
zbožňujeme, zabíjíme,
pokaždé je to o citech.

U někoho si lásku
musíme získat,
musíme přejít propast
po kluzké lávce,
stačí jednou uklouznutí
a spadneme
do propasti,
kdy jsme mu lhostejní,
v případě opačném
si u něj získáme jistou oblibu,
duševní důležitost.

Lidstvo se již
od svého vývoje
mezi sebou různě
projevovalo a měnilo,
dostávalo podobu,
obraz lidských citů.

Z rozepře se stala hádka,
z hádky nenávist
a z nenávisti
to vedlo
k válkám,
vraždám,
projevům lidského hyenismu.

U dvou lidských protějšků
může přeskočit jiskra,
stačí porozumění,
poté láska.

U dvou stejných jedinců
je to o důvěře,
pochopení a
obětavosti.

Říká se, že přátelství
si nekoupíš,
je to zatracená pravda.

Každý jsme osobností,
všichni se od sebe odlišujeme,
učíme se žít po svém.

Obraz lidstva
nikdy nebude mít
dvě stejné části.
Pokaždé se najde
nějaký nový
kousek obrazu.

Zřejmě se nikdy nedozvíme
pravdu o lidském chápání,
důležité je, že chápeme
co se po nás chce,
ne kde se vzalo.

City jsou v nás,
můžeme je ovládat,
pamatuj, že život
je drahocený dar,
užívej ho ve zdraví.

Nekraď,
nelži,
nezabíjej,
nepodváděj,
jsou to zrádné cesty.

Pokud dostaneš šanci,
využij ji,
další se nemusí dostavit.

Pomáhej nemocným,
starým,
osamoceným lidem,
nesměj se lidské hlouposti,
každý děláme chyby.

Drž se rad starších,
zkušenějších,
každá ti může
být k užitku.

Nejlepší zkouškou života
je období, na které neradi
vzpomínáme,
takové zkušenosti
jsou dobrou průpravou
do života.
Obrníme se tak,
a poté s nimi
snadněji bojujeme.

Vítěz je ten,
kdo uvažuje
s rozvahou,
neukvapuje se,
dívá se na svět
očima optimisty
a nehledá ve všem špatnost.
Takoví lidé mají sklony
k pesimisti,
válčí sami se sebou,
s vlastními myšlenkami.

Nehleďme do budoucnosti,
země snů,
stůjme nohama pevně
v přítomnosti všední
reality.

Věřit se dá mnoha způsoby,
tím nejpřirozenějším
je věřit sobě samému.