Nenávist a odpuštění

Nenávidím svět a nenávidím tebe
sem zlo a miluji jenom tebe,
tak proč se jako hlupák chovám,
když tě mám čím dál více u sebe.

Miluji jedině tu co je k mému srdci neblíže
a k tomu pocitu ji tu touhu po mě,
ale jako stálý debil mluvím o hloupostech,
které nikoho nezajímají .

Omluva jenom zmírní bolest,
ale když sem chytlavý,
tak proč teda pak lituji toho co jsem řekl?
Nechci tak dál žít,
když nemám někoho koho miluji,
ale co pomůžou slova,
když sem udělal něco co se nevrátí.

Není to poprvé,
nebude to ani na poslet,
tak proč vlastně píšu
těch pár vět.

Nikomu neříkám co by dělat měl,
ale hlupákem nadále jsem,,
nezabráním tomu co by se státi mělo,
ale já ji neuvěřitelně miluji,
v cestě mi stá ti páru věci může,
ale obejdu je ať umřu nebo ne
každý v klidu zůstane.

Nač by se někdo rozptyloval nad ubohou ztrátou člověka,
když je takový nelítostný a neví co chce,
jenom poučuje a chyby stále dělá
a viny svádí na to co by život za něj dali..
On je stále divný a pošetilý,
chce něco i když to může či má,
však hraje si na odborníka.

Chci to skončit tak mě pust,
ukončím vše co jsem začal a
upustím opěru,
kterou mám podstrčenou,
aby mě zachránila před pády,
které by bolestné mohli být.

Vrátím-li tohle zpět,
slibovat nemohu hned,
jelikož bych to porušil a
zase bych nevěděl jak.
Prosím tě věř mi,
nechtěl sem to tak,
ale sem vždy v rozpacích a
tvář červenou mám,
však nemám rád kritiku,
když se přepíšu o jedno
ubohé písmenko,
stejnak bys měla vědět,
že to tak já nemyslel.

Měla bys mě za tu dobu znáti dobře,
jsme přeci spojení na věčnost,
ale stalé něco řešme,
co nemá smysl a
podobu to ztrácí v
lásce odpouštění
a jenom at víš,
že seš ta jediná,
tak si rozmysli,
co po mě chceš…..