Louka

Jsem rozkvetlá louka,
usedáš do měkké trávy, hlavu si pokládáš do mého klína,
opíjíš se omamnou vůní lučních květů,
piješ mou rosu ze stébel trávy,
chutnáš nektar z květin.

Cítím se blažená, jsem tu jen pro Tebe.
Vánek prohánějící se kolem Ti ševelí do ucha má slova něžná,
nasloucháš, víš, že ta slůvka jsou, miluji Tě.

Dnes nepřišel jsi a neusedl na palouk,
nepřijdeš zítra ani pozítří.
Květy vadnou, stébla již nejsou plna rosy.

Přicházíš a říkáš, že nyní chodíváš na jinou louku,
nabízí Ti svou vláhu, voníš k jejím květům.

Čekám,
doufám, že se vrátíš a objevíš mé skryté půvaby.
Čekám však marně.
Květena povadla, kvítky sklopily svá očka.

Jednou půjde kolem této nehostinné louky někdo jiný,
pozná její krásu a vdechne jí nový život.
Louka opět rozkvete.

I Ty půjdeš kolem té louky a vzpomínky Tě zavolají zpět,
budeš chtít navštívit vábný klín a ucítit tu vůni.

Nedovolím Ti to, nechci již znovu uschnout, nechci cítit bolest uvadajících květin a pošlapaných stébel.

Neokusíš mou rosu, je nyní slaná, jsou to mé slzy,
slzy bolesti a lásky k Tobě.
Neuvidíš ani kout znavených květů, které po Tobě zbyly.

Nasloucháš větru, slyšet zas toužíš ta slůvka sladká,
ten nšak již neševelí slova lásky,
je v něm pouhé, sbohem má lásko.