Zmatená

Napětí, strach, rána a ...ticho.
A slova kapou dolů na ocelové víko.
Včera, dnes, zítra...kdy to končí a začíná,
a v parku na lavičce zůstala opuštěná svačina.

Ten, kdo ji tam nechal,
čekal tak dlouho až zapomněl, že původně spěchal.
Kam? Kdo ví...
A lípa zpívá, teskně to zní.

Pak...ano skutečně,
byl to on, vypadal tak přízračně,
když zpět se vracel, noty v podpaží,
dlouhé vlasy, bohém, rovně jít se mu nedaří.

Najednou poklekl a sepjal ruce k modlitbě,
a ulice, rázem působily prořídle.
Na hlavu nasadil si korunu z trní,
srdce se chvěje, třese, brní...

A slova...jenom fráze,
svoje chyby platí člověk draze.
Cítíš, jak po srdci ti běží stádo poníků,
a déšť...ten vždy smyje jen prach z chodníků...