Žiletky

Stál na louce domeček,
v tom domečku stoleček.
Na stolečku láhev prázdná,
pod stolečkem dívka krásná.
Vlasy ladně rozhozené,
tělo krví poskvrněné,
vedle ruky žiletky –
červené jsou žiletky.
Je v bělostném odění,
jsou to šaty svatební.
Závoj leží o kus dál,
vypadá, jak by se smál.
Kdo by tušil před hodinou
tuhle scénu odpudivou.
Na svatební hostině,
bavila se nevinně.
Družičky jí štěstí přály,
rodiče se moudře smáli.
Před obřadem zamířila
do domu, v němž dodnes žila.
Vesele se usmívala,
když přes chodbu proplouvala.
Kolem sálu procházejíc,
v tom úsměv mizí jí z líc.
V sále její milý sedí,
neví, že dívka ho vidí.
Pod křeslo se podívá,
nadšeně se usmívá.
V ruce drží láhev vodky.
Po chvíli ji vrátí zpátky.
To už milá nevidí,
běží chodbou bez lidí.
Ke sklípku má namířeno,
léčení je přerušeno.
Staré vášni podlehla,
své špatné Já poslechla.
Ejhle! Dveře zamčené jsou.
Touhy ale silnější jsou.
Ven z domečku vyřítí se,
vítr skučí, zem se třese.
U sklepního okýnka
zastaví se, chudinka.
Holou rukou rozmáchne se,
z okýnka sklo vysype se.
Dívka dovnitř dere se,
už to sucho nesnese!
Pořezání nevnímá,
velkou láhev načíná,
dnem vzhůru ji obrací,
vše polykat nestačí.
Láhev na stůl odloží
a hrne se pro další.
Přes židli však přepadne,
v bezvědomí upadne.
A z nejvyšší přihrádky
snesou se k ní – žiletky.