Život je krutý a láska víc

Má láska tiše v hrobě spí,
hlas můj ji tiše proklíná.
Snad se již nikdy nevzbudí,
snad již nebudu nikdy zklamaná.

Láska je klam,
člověka do propasti žene.
K náhrobku jí růži dám,
a vše co trápí mne, pomine.

Srdce však zapomenout nedá,
bude mě trápit čím dál víc.
Vzdávat se já ale nehodlám,
můj rub je chabý, ale líc...

Člověku úsměv, srdce pláče,
Jsem jak to malé ptáče.
V kleci na věky věků zavřené.
Už se nechci nikdy otáčet,
Vidět to dítě, tíhou života poskvrněné.