Ranní...

V temných časech lysosouměrnosti
pozvedám svá mírně povadlá lýtka k nebi
svými nadočnicovými oblouky
polykám zářivě modrou planetu Zemi

/sama mezi lidmi všemi/

mé naivní pokoření
voní lékořicí.

Volám "Pane, pomoz"
bez ostychu, bez odezvy
sleduju bouřkový vyznání
týhle zvláštní víry.

Hroznýš a jeho hrozné hrozoviště
kde hrozny zrají hořce
kape šťáva v doušcích malomocenství.

dávám ti rok, víc ani vteřinu

/pod peřinu
sleduju své prchavosti
v marné snaze o souznění/