Ztracené přátelství

Víš, co to je, být navždy utopen
v hořkosti vlastního bytí,
vně tohoto ubohého žití ?
Víš, co to je, navždy sedět ve stínu
a snášet vlastní vinu ?
Jen tak brouzdat ulicemi sám
a přemýšlet zač to mám...

S bezmocí se tlačit do společnosti,
kde utrpení žene vpřed vystrašené tváře těch,
co kdysi říkali si přátelé...
Slepé oči vaše mě pozorovali,
nikdy, nikdy mne však nepoznali.
Vaše úsměvy pro mne nebyli,
vaše slzy možná byli,
vždyť kamarádi jsme kdysi byli.

Dnes jen stíny poháněné chtíčem,
jenž plameny srdce živý,
bez vlastního jména, bez vlastního porozumění.

Samota vám nepomůže, víra vás nespasí,
snad jen slzy, tiché slzy,
žár tam v hloubi duše uhasí.

Poté vztaneš tváří v tvář osudu,
jenž začal hrát tuhle malichernou hru.
Udusí tě, utopí tě, zničí tě,
zabije tě, tak jako zabil mě...

Budeš umírat v koutu světa,
kam nepronikne jediný paprsek světla,
kde neukápne pro tebe jediná slza
a nenajde tě nikdo, kdo nehledal tě...