Bez srdce není žití

Uprostřed pole staletý strom stává,
dívka oděná černým šatem,
každou noc srdce do něj vyřezává.

Když hvězdy na obloze objeví se,
ostrá čepel do kůry zaboří se.

Strom ač statný je,
zabodávající čepel nepřežije.

Pod tíhou dívčích smutků a emocí,
v suchou trosku se obrací.

Míza po stromě ztéká,
dívka tiše vzténá.

Její slzy kořeny stromu tráví,
listy černají a padají do trávy .

Když měsíc na oblohu vyhoupne se,
dívka kolem stromu ovine se.

Slzy po tváři jí ztékají,
větve tiše šeptají ....
Kdy už tohle skončí