Měsíc a touhy

Na báni nebeské
celého dne bez mraků
z moře vyplul úplněk.
Romano, Romano,
půvabu pět jezer
stařena seschlá z pod stromu
vyřkla kdysi u lože
ku tvému osudu.

Hvězdy všude kolem,
noci bezmračná,
syna slunce loupež
pro ženu,
jež každý zralý vzýval by
den za dnem.

Až smrt dostihne všechny,
nezůstane tady,
uchop a drž
spalující jeho žár.
Je to sen?
Chřípí omamný mé
vdechlo parfém.
Kolena se podlamují,
ztěžka se dýchá,
ukápne tu a vytvoří struhu
krůpěj potu.

Slehne na cestě dáma,
Pán náš ji opatruj,
požehná životu,
jenž ze semene klíčil.

Probuzení, šok,
třes na pohovce,
sen o věčnosti.
Nepatrný úsměv ve výskot přechází, povyk,
dým bělavý stoupá od úst,
každé zachvění brv sledují
znavené oči.

"Dost!" Chce se vykřiknout,
oprať stáhout svému hřebci,
sílu však nemáš, jen odvahy.

Z jedné strany na druhou
na starém kanapi,
had bílý se vine.
V pase útlý;
ruce štíhlé,
značí cestu bludnému zjevu,
roky netknutou,
nazpět do sna.

Aniž chceš,
rytíř bloudí,
marná je obrana.
Kam sám mířím,
shánět nebudu nikoho,
zemi vyvolená.

Přál jsem si všeho,
čeho jsem uzřel?
Kus života tvého.

Žízeň uhasla,
utichl hlad,
před zjevem brána;
mraky se přihnaly,
zahalily slova, měsíc, čas,
zbyl jen chlad.

Jen touha stále někam směřuje.