Snad není hřích...

Vzpomínám,
slyšet tvůj zvonivý smích,
vidět očí hvězdnou zář,
to jsem tehdy směl...
pročítal jsem vždycky snář,
snad to nebyl žádný hřích,
že jsem tě znát chtěl...

Nejkrásnější léta,
jak jinak jim to říct...
Po štěstí je veta,
když tady teď ležíš,
bílá jako sníh....
Snad to není hřích,
že andělé berou číši,
co je stříbrem pokrytá
a chytají mé slzy...

Vidíš smutku říši,
v té jsi mne nechala...
Tvou sochu, před ní kříž,
držíš meč, snad symbol síly...
Jemný úsměv na tvé tváři,
krásnější nad všechny víly,
jako čistý úsvit září...
Snad to není hřích,
že teď doufám,
pod zemí mne uslyšíš...

Dívat se, tvá křídla,
tvoje socha přesná je...
mámení, snad sen?
Pohled očí, kterým ihned
led na vodu roztaje...
Bereš mne za ruku.
Už vím, co chceš...
Snad to není hřích,
jen půjč mi svůj meč,
chci slyšet tvůj smích
jen jednou víc...

Cítím tvé objetí,
kamenné, chlad,
na tvých rukou má krev...
Co si jen přát?
Snad to není hřích,
snad tě zas uvidím,
sluneční záře závoj máš...
Přání má znáš,
chci s tebou být,
ať už mám cokoli dát!
Prosím počkej jen pár chvil...
Po tvém boku je můj cíl!
Snad není hřích
smrt svou si v těchto dnech přát...
Snad není hřích,
život svůj pro tebe vzdát...