Labuť

Labuť,zamrzlá v jezeře,
cestičkou k ní se pes béře.
Samec nechal zde labuť samotnou
a zpíval opodál tutéž píseň smutnou.

Bezmocný,zatuhlý ve vodě,
v jediném mrazivém bodě.
A pes se k jeho milé blíží
a z břehu na ni lačně shlíží.

Labuť už cítí smrddutý dech
a vydá jediný smířený vzdech,
tesáky blíží se k jejímu krku,
jenž byl vždy ozdobou bělostných brků.

A jak už samcovi naděje řídla,
napnul svá bezmocná zastřihlá křídla.
zapraskaly kosti,zapraskal led,
rozhýbal brka a mocně se zved.

Jak to pes uviděl,stáhnul chvost,
zašla mu chuť na labutí kost.
Šíleným úprkem hnal se přes most,
labutí už má nadosmrti dost.

Je večer,vločky se snášejí níže
a my teď shlédneme k jezeru blíže.
Sameček,labuť svou chráníce,
oba v náručí sněhové vánice..