Tisíckrát...

I když tisíckrát jsem si řekla,
už nebudu psát básně,
však je tu zas ten pocit,
kdy nade mnou nebe nesvítí jasně.

Touha velkoměsta a svobody,
je ve mě stále,
život plný pohody,
ale co dále...?

Tisíckrát říkám si, nebudu se trápit,
však vím, že to tak nejde,
že své srdce musím klátit,
ale vím, že to i přejde...

Často mám v tváři úsměv a smích,
méně smutek a slzavou tvář,
dvě tváře snad nejsou hřích,
mám si snad říkat lhář?

V poslední době často vidím tmavé barvy,
a motá se mi hlava,
třeba to jsou jen nervy,
nebo jsem jen na všechno sama?

Často si přijdu neviditelná,
že mě nikdo nikde nevidí,
i když jsem pořád stejná,
kdo mě už probudí?

Láska je pro mě strach,
přátelství zrada,
proto si vzdychám "ach"
a je to asi velká vada.

Kéž by už byl smutek zase pryč,
a já tu nemusela psát,
kdybych našla zase nový klíč,
a mohla dalším úsměv darovat...