Pocity na miskách vah

když se večer přehoupne do noci
když už se ti chce spát
nečekáš že by ses dozvěděl něco..
co by tě nutilo vstát
co by tě vytrhlo z usínání

ty víš, že to nebyla nedůvěra tvá
ta je přece přirozená
člověk se tolikrát spálil
nejde věřit hned..
čekáš a necháváš svůj protějšek
aby ti říkal
aby ti o sobě povídal, svěřoval se
aby ti o sobě říkal a ty se někde
rozhodneš
ani o tom někdy nevíš, kde přesně to bylo
ale víš, že věříš,
že zase důvěřuješ.

a najednou máš strach,
strach tomu druhému říct,
že jsi mu nevěřil
strach
že by tě ten člověk odsoudil
že by tě odmítl, že bys ho ztratil

a tak mlčíš
a přemýšlíš, jak to říct
a čas plyne a čím dál tím víc
je to težšší
ale říct to musíš
a pak..

když to řekneš,
není to úleva
necítíš oddych, je to..
jaký?
horší?

víš, nejde o to, že jsi mi nevěřil hned,
nejde o to, že sis myslel něco
a pak postupem sis názor upravil
nejde o to, žes mi nevěřil,

jde o to, že jsi měl strach být upřímný
strach, že bych s tebou přestala
mluvit, psát ti
a tím,
tím jsi mi ublížil.

tím jak jsi čekal, jak jsi sbíral kousky odvahy
abys mi pak řekl to, co tě trápí
na jednu misku vah ji dal to špatné
a chtěl jsi to vyvážit tím krásným

jenže to nejde.
já to neumím, neumím to takhle cítit.
přemýšlím..
nad tím vším.

vím, že jsi se mi omluvil
a děkuji za slova tvá
za slova upřímná
za slova v kterých bylo tak moc citu
za to jedno slůvko "promiň"
děkuji.

přemýšlím..
dej mi čas, prosím..